Životní volby

Před padesáti lety bylo také úterý. Úterý 16. ledna 1968. Pražané šlapali v rozbředlém sněhu, prudce tálo – ale ne nadějně, zatím tálo ošklivě, do šediva a do bláta – a na ÚV KSČ ten den přišly už zase stovky pozdravných telegramů a blahopřání. Kolektivy ze závodů vítaly zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem. Ten usměvavý chlapík ze Slovenska, co ho nikdo neznal, vzbuzoval dávno zapomenuté naděje. I v otrlých a okoralých, co už v tento cit nevěřili. Co ale skutečně přišlo, předčilo i nejfantasknější představy snílků toho promáčeného lednového úterka.

Současný prezident to přesně před týdnem lakonicky shrnul do obrazu, ve kterém se Dubček „podělal hrůzou“. Naštěstí žijeme o půlstoletí později a prezident čelí jen svlečenému a pomalovanému ženskému hrudníku. To Dubčekovi před půlstoletím nosily aktivistky dárky. Protože mu věřily. Nejen aktivistky. Věřili mu skoro všichni, příliš dlouho a příliš věrně. I po srpnu 1968, po návratu z Moskvy, i po tom hodně znepokojujícím rozhlasovém projevu.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 odpoledne na Václavském náměstí sníh nebyl. Jen pošmourno. Janu Palachovi bylo 20 let, 5 měsíců a 5 dní. A viděl ostře. Ještě naposledy se rozhlédl, přičichl k lahvičce s nápisem éter, vylil si ji do vlasů a pečlivě se polil z kbelíku, co před chvilkou naplnil u benzínky v Opletalově ulici. A pak obětoval svůj život za ty naše. Naše tehdejší, aby ty naše dnešní byly lepší. Umíral tři dny. Nevím, jestli si jeho oběť zasloužíme. Určitě jsme si ji ale z většiny zasloužit chtěli.

A dvacet let po jeho oběti jsme to i demonstrovali. To bylo pondělí 16. ledna 1989. Bylo přijatelně, mírně nad nulou. A sucho. Ale vodní děla. Tehdy za strážce pořádku promluvil na kameru příslušník Pohotovostního pluku VB, kterého jsme si v současnosti zvolili za poslance, ale už ne za šéfa kontroly bezpečnosti. Naopak současný předseda vlády tehdy demonstranty nebil. Byl sice agent StB, ale pryč – na zkušené v Maroku.

Tehdy jsme se nechali zbít pro možnost jít svobodně volit. Teď volit můžeme. A volíme často. Na fakultě jsme měli volební maratón – volby děkanské, rektorské i parlamentní v jednom týdnu. Na podzim. Jen jsme kvůli nim nechodili do ulic. Což je příznak zdraví. Horší už to bylo s diskuzí. S majiteli opačných názorů se totiž musíte chtít potkat. Což je dovednost vzácná, zdá se. O to víc zní světem sociálních sítí samomluva. K té není potřeba žádné úsilí ani argumentace. Kreativita stoupá s noční hodinou. A rodí se konstrukce těch nejbizarnějších tvarů, jež srovnávají děkanskou volbu s antichartou a bitím demonstrantů. Bludomlýnek semele hromady dojmů do hrdinného výroku, a ten nad ránem zapadne do zapomnění. Ale možná je to dobře, možná je to terapie a možná právě o tom jsme před půlstoletím snili.

K nejnovější volbě nám sociální sítě opět poradí. Tisíc a jednu dobrou radu. Jak takticky? Aby ne Mažňáka? Za mne si dovolím nabídnout ke zvážení, zda volby nemohou být i prostší. Volme svobodně, jen toho, koho sami chceme. Ale s vědomím, že svoboda volit je vzácná. Že dřív nebo později o ni přijdeme. Že už teď trvá déle než kdykoliv v dějinách. A tak si ji zkusme udržet. Protože pak za ni budeme zase umírat.

A vedle toho bych viděl jako rozumné zaklapnout ty internety, venku je úterý. Je vlhko a nesněží. A jsou tam opravdoví lidé, co si všichni něco myslí. Rozhovor je vždycky lepší než samomluva. I nad ránem.

Co nejpříjemnější vstup do nejen volebního a nejen výročního roku vám všem přeji!

PhDr. Jakub Končelík, Ph.D., děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy